Zločin a trest aneb Hůl v koutě

Společnost pro předškolní výchovu zve každý rok na přednášku doktora Františka Koukolíka, aula bývá vždy přeplněná. Jednou se jej jeden posluchač ptal, co je pro něho ve výchově zásadní. Odpověď mnohé šokovala: Hůl v koutě…“

Hodně jsem o tom přemýšlel a nečekaně se mi tato spontánní odpověď pana doktora vrátila v posledních dnech opět poznamenaných černobílým viděním světa a hysterií otevřených dopisů s neomylným cílem zviditelnit především sám sebe.

Tedy hůl – krásný symbol a zejména podobenství. V kolika kulturách symbol náčelníka, vůdce, na kolika obrazech jsou s holí zobrazeni staří moudří muži od Mojžíše k Chaplinovi, chcete-li. Ano, o hůl se opírá, holí se ukazuje či s ní rozhánějí mraky nebo se holí hrozí, je-li třeba, takové situace jistě jsou a budou.

Co nám říká podobenství Koukolíkovy hole v koutě? Takto chápaný symbol znamená existenci důsledku chování, dobrovolného rozhodnutí člověka, který něco nesplní, nedodrží, na něco se jednoduše řečeno vykašle.

Tresty fungují, když úspěšně posilují užitečné sociální normy a když jsou předvídatelné a spravedlivé. Jistota trestu je mnohem důležitější než jeho tvrdost. A jsme u jádra pudla. Můžeme modelovat sebemodernější pravidla, vymýšlet sofistikované nástroje a cesty k jejich vytváření. Pokud jsou ovšem pravidla vytvořena, pochopena, vzájemně odsouhlasena (třeba ve třídě třídním učitelem a jeho žáky), potom je zcela na místě je společně sdílet, žít a DODRŽOVAT. Jinak šlo pouze o řečnické cvičení a děti se naučí pokrytecky lhát a chovat se. Ohýbání paragrafů je nejen českou specialitou, ale tímto směrem přeci s dětmi jít nechceme.

Dobře vím, že hrozba drakonickými tresty nesnižuje páchání závažných trestných činů. Však právě proto – těmto lidem nebylo dopřáno, aby v dětství dostali pod kůži, že pravidla jsou od toho, aby jejich dodržováním umožňovala život skupiny či celé společnosti. V dospělosti už bývá pozdě a mícháme hrušky s jablky.

Jdu s vlastní kůží na trh. Hůl v koutě mi nevadí, pokud všichni vědí, proč tam stojí. Vadí mi naopak prázdnota a nejistota, kterou do dětských hlav dostane ten, kdo mu nedá okamžitou a formativní zpětnou vazbu, že něco bylo porušeno, že se něco nedělá. Jsou chvíle, kdy jsou další diskuze zbytečné, nemyslíte?