Paní ředitelko, vy to moc hrotíte...

Často je těžké mít odvahu k bláznovství, ke změnám, k životním skokům. Ale není ještě obtížnější mít odvahu k obyčejným a samozřejmým věcem?

Kvůli těm nekonečným řečem o změně, o zastarávání věcí či o překonávání smyslu jsme nějak přestali vnímat, že jsou věci, které by ze samého principu měly být neměnné, opečovávané a uznávané, protože jsou důležité. Nejen pro jednotlivého člověka, ale pro společnost jako takovou.

Zůstanu v dnešním blogu ještě jednou u mateřských škol, abych podpořil odvahu jednotlivých učitelek podporovat u dětí ty zdánlivě obyčejné a překonané věci, na kterých ovšem stojí podoba jejich dalšího vývoje a nebojím se říci a napsat, že podoba lidství.

Proč psát o těchto zdánlivých samozřejmostech? Není to tak dávno, kdy mi při zkoušení na fakultě povídala jedna ředitelka mateřské školy, co jí řekla maminka dítěte. „Paní ředitelko, vy to moc hrotíte,“ když viděla, že se ředitelka snaží o to, aby děti zdravily dospělé. Kde se začne naleptávat to, co je nezbytným základem společnosti?

Proto podporuji u učitelek mateřských škol odvahu k samozřejmostem. K budování návyků, pravidel, slušnosti a naopak k potírání sobectví, sebestřednosti a špatného chování. Možná je škola pro dítě jediným místem, kde jedí všichni společně, u stolu, bez televize či tabletu. Jednou si na to vzpomene, věřte mi.

Za pár týdnů půjdou předškoláci k zápisu, bohužel asi virtuálnímu (dnes ponechám stranou komentáře o hlouposti toho, kdo prosadil ještě před koronou možnost zápisu bez dítěte – to je přeci jasná hloupost, proč dítěti nedopřát jeden z prvních životních rituálů…). Jsou věci, které by děti měly nějak samozřejmě znát a umět. Najíst se, pozdravit, poděkovat, zavázat si tkaničku, rozlišit i v řeči svého vrstevníka od dospělého. Nějak plíživě se do předškolní výchovy dostává líbivé klišé, že nemá být dítě připravené na školu, ale (základní) škola na dítě. Tu školu nerozporuji, ale pro školu a svůj rozvoj musí být připraveno i dítě, od toho bychom neměli ustupovat.

Mateřské školy mnohdy suplují nedostatek ryzího citu v rodinách, suplují absenci hranic a vyvážení vlídné náročnosti, kterou dítě potřebuje. Dítě v raném věku potřebuje budovat svoji samostatnost na základě jasných pravidel. Poslušnost není pro dítě tupost, ale důvěra v dospělého, který jej dokáže směrovat a vést. Její laskavé vyžadování je na místě. Jedinec, po němž není vyžadováno respektování a později vytváření a dodržování pravidel, nebude zcela jistě v průběhu svého života respektovat názory ostatních a může mít problém s budováním dobré úrovně vlastní odpovědnosti a života ve svobodě.

Prof. Jan Sokol ve svém Dluhu života píše: „Moderní společnosti totiž hrubě podceňují dětskou potřebu jistoty – a to znamená také autority. Ani všechna děsivá zneužití autority nemohou nic změnit na tom, že malé děti potřebují „černobílý svět“, na který se mohou spolehnout, kde je něco dobře a něco špatně – tak jako v pohádkách. Že se s ním jako dospělí budou muset rozloučit a že je právě škola musí naučit také kritičnosti a opatrnosti, vůbec neznamená, že by s nimi mohly vyrůstat od malička. Dítě nutně potřebuje nejdřív pevně zažít, že něco platí a něco ne, že něco je dobré a něco špatné. Teprve na tomto základě může jednou strávit i tu hroznou skutečnost, že se to někdy nedá rozlišit, aniž by se tím vnitřně zhroutilo a „rozložilo“.

Milé kolegyně, v prosazování každodenních maličkostí přeji hodně odvahy. Opravdu se to vyplatí. Nám všem.